Autor: Jan Toman
K vyhubení lidstva by stačila pandemie smrtícího patogenu, jaderná válka, nebo dopad několikakilometrového asteroidu. Někteří zástupci pozemského života by ale podle britských a amerických vědců mohli přežít i katastrofy, ke kterým dochází jen jednou za miliardy let.
Dospělá želvuška (Tardigrada), přebornice v přežívání.
Většina vědeckých i vědecko-fantastických apokalyptických úvah se zaměřuje na druhy pro nás nejpodstatnější – člověka, případně hospodářská zvířata a rostliny. Ti ovšem představují jen pomyslnou třešničku na dortu života. Nalezneme totiž i organismy ve všech ohledech odolnější – například želvušky. Tito drobní příbuzní členovců platí za „terminátory“ přírodního světa. Přežijí od teplot blížících se absolutní nule po 150 °C, o jejich neuvěřitelné odolnosti k nedostatku vody, vysokým a nízkým tlakům, radiaci či organickým rozpouštědlům nemluvě. Vesmír má, na druhou stranu, také co nabídnout. Výbuchy supernov, výtrysky gama záření, průlety blízkých hvězd či dopady obřích kosmických těles mohou prostředím na povrchu planety pořádně zamávat. Když ale výzkumníci porovnali odhadovanou frekvenci ničivých událostí o různé intenzitě s odolností želvušek, ze souboje vyšly vítězně drobné vodní breberky (želvušky nežijí jen v mechu a zanesených okapech, ale třeba také v mořích, v jejichž velkých hloubkách by mohly přežít). Dokonce ani v soustavách dlouhověkých hvězd nebo galaktických oblastech, kde ke kosmickým katastrofám dochází daleko častěji, není vymření podobně odolných organismů příliš pravděpodobné.
Želvušky se v průběhu let staly standardní výbavou experimentálních astrobiologů. Podívaly se i na mezinárodní vesmírnou stanici, takže se nelze divit tomu, že na jejich odolnosti postavili své výpočty i autoři této studie. Předem je ale třeba zmínit, že podobně odolných organismů nalezneme více – například larvy pakomárů, odolná stádia vířníků nebo spory některých druhů rostlin. Ještě extrémnější podmínky jsou potom schopni přežít někteří zástupci prokaryotických organismů, bakterií a archeí. Výsledky tak vlastně nepopisují jeden extrémní, v galaktickém měřítku třeba i výjimečný, případ mimořádně odolného organismu. Naopak, zdá se, že podobná odolnost je přinejmenším mezi zástupci pozemského typu života relativně běžná.
Při svém modelování se vědci zaměřili na tři typy událostí hrozící vyhubením všeho života na planetě. První z nich představoval „ordinérní“ dopad obřího asteroidu se všemi doprovodnými událostmi, jako je natavení zemské kůry, vypaření vody či vyvrhnutí prachu do atmosféry. K podobným událostem v historii naší planety docházelo relativně často a nejinak tomu jistě bude i v budoucnu. Druhým uvažovaným typem kataklyzmatu byl výbuch supernovy a třetím výtrysky gama paprsků. Obě tyto události by mohly prostřednictvím tvrdého záření doslova upéct všechny organismy na povrchu Země, přičemž v prvním případě by mohla svou destruktivní roli sehrát i šoková vlna. V delším časovém měřítku by záření navíc mohlo poškodit ozónovou vrstvu.
Před zničujícím vlivem záření by však byly zcela chráněné organismy žijící pod zemí a ve větších hloubkách světových jezer a oceánů. Stejně tak by zde místní obyvatelé mohli nalézt úkryt i před dopadem většího kosmického tělesa. Energetické požadavky na kompletní zničení atmosféry, přetavení zemského povrchu či úplné roztříštění planetárního tělesa, které by postihlo i tyto organismy, dalece převyšují ty na kompletní vypaření všech oceánů. Vědci se tak mohli zaměřit především na toto riziko.
Výpočty ukázaly, že k vypaření všech oceánů na planetě podobně strukturované jako Země a s obdobnými fyzicko-chemickými parametry by byl třeba kolmý dopad tělesa o váze přinejmenším 1,7 x 1019 kg. Podobně hmotných těles je ale ve sluneční soustavě jen málo – konkrétně sedmnáct. Mluvíme přitom o enormních asteroidech jako Vesta či Pallas, tj. tělesech, které se svou hmotností blíží spíše trpasličím planetám jako Pluto či Eris. Tak velké dopady jsou přitom extrémně vzácné. Za dobu, co se na Zemi vyskytuje život, ji takto hmotné těleso nezasáhlo a s největší pravděpodobností ani nezasáhne. Nejinak tomu patrně bude ve většině planetárních soustav.
Kompletní sterilizace prostřednictvím supernovy je pravděpodobná jen do vzdálenosti 0,13 světelného roku, což je daleko blíž, než kolik činí vzdálenost Slunce od nejbližší hvězdy. Proxima Centauri se navíc v supernovu proměnit nemůže. Nejbližší hvězda, u které to hrozí, je takřka 150 světelných let daleko. Dokonce i v centrálních oblastech naší galaxie, kde jsou hvězdy daleko nahuštěnější, bývá podle výpočtů podobně sterilizováno méně než 1 % planet.
Výtrysky gama záření se od působení supernovy liší v tom, že jsou směrované. Vypařit oceány by tak dokázaly ještě na vzdálenost 45 světelných let. Pravděpodobnost, že k tomu dojde, se ale pohybuje v řádu 10-10 na miliardu let – je tedy extrémně nízká. Ještě nižší než šance, že planetu z její dráhy vyhodí průlet blízké hvězdy, nebo že ji kompletně sterilizuje dopad asteroidu. Celková pravděpodobnost některé z těchto katastrof u planety podobné Zemi činí 10-7 na miliardu let. A to nesmíme zapomínat, že by některé bakterie patrně přežily i výše uvažované vypaření všech oceánů.
Dokonce ani na planetách, které obíhají velmi dlouhověké hvězdy, není pravděpodobnost kompletního vymření života vlivem nějaké katastrofy vysoká. Nelze samozřejmě vyloučit, že některá z těchto událostí spustí celou kaskádu následků vedoucí k proměně planety na neobyvatelnou pustinu. „Dominové efekty“ tohoto typu ale mohou nastat jen za pevně vymezených podmínek. Vše, co bylo řečeno, přitom platí i pro ostatní tělesa naší soustavy. Jestli někdy vzniknul život na Marsu, docela dobře se alespoň na některých místech mohl udržet. Můžeme tedy uzavřít, že zatímco je lidstvo, podobně jako většina mnohobuněčných tvorů, poměrně křehké, život jako celek je za realistických podmínek takřka nemožné vyhubit.
Zdroj: Sloan D, Batista RA & Loeb A (2017): The Resilience of Life to Astrophysical Events. Scientific Reports, 7.