Zapomínání odhaluje taje paměti. Podle nového výzkumu neztrácíme detaily, ale spíše přístup ke vzpomínkám.

Autor: Jan Toman

Jak ukazují on-line experimenty, při zapomínání ztrácíme spíše schopnost vybavit si vzpomínky jako takové než konkrétní detaily minulých událostí. Podobné zjištění nám dává naději, že časem odhalíme fungování paměti jako celku.

Fungování lidské paměti je i přes pokroky v neurobiologii stále záhadou. Paměť, jakkoli důležitá pro naše fungování ve světě, rozhodně není jednoduchou vlastností mozku. Konkrétní obrysy, jak by mohla fungovat, vyvstávají až v posledních letech. Zároveň s sebou přináší řadu překvapení. Tím nejnovějším je zjištění, že se detaily našich osobních vzpomínek ztrácí daleko pomaleji než vzpomínky jako takové. Když vědci promítali účastníkům výzkumu slova umístěná na různých místech po obvodu kruhu a později se na tato slova a jejich umístění ptali, lidé si je s postupujícím časem čím dál častěji nedokázali vybavit vůbec, než že by jejich umístění na obvodu kruhu odhadovali postupně hůř a hůř. Když si ale určité slovo vybavili, dosahovali při jeho umístění překvapivě vysoké přesnosti i po delší době.

Jak vůbec můžeme vědět, že jsme něco zapomněli – když si to něco nepamatujeme?  Slavného paradoxu spojeného s pamětí si všimli už starořečtí filosofové. Odpověď na tuto otázku by nám přitom mohla leccos napovědět o fungování lidské paměti jako takové.

Jisté je, že zapomínání patří k paměti stejně jako noc ke dni. Efektivní třídění informací představuje proces stejně důležitý jako jejich uchovávání. Lidé, kteří oplývají bezmála absolutní pamětí (tomuto vzácnému psychologickému syndromu se odborně říká hypertymesie), mluví spíše o zátěži než úžasné „superschopnosti“. Podle vlastních slov se často ztrácí ve vzpomínkách, pociťují vyčerpání nebo mají problémy se soustředěním a rozhodováním.

My ostatní zapomínáme drtivou většinu svých vzpomínek. Existuje například jen mizivá pravděpodobnost, že si budete pamatovat, co jste měli před měsícem k večeři. Výjimkou samozřejmě může být, pokud jste byli na rande a přitom nerandíme ob den, nebo když vám bylo po jídle opravdu špatně. Náš mozek totiž z nepřeberného množství informací přednostně uchovává takové, které pro naše další přežití a úspěchy ve světě hrají důležitou roli.

Pamatování i zapomínání se věnovala dlouhá řada vědců z nejrůznějších oborů. Paměť můžeme rozdělit na mnoho různých typů. Nejblíže obecnému chápání má ale asi paměť epizodická – dlouhodobé osobní vzpomínky vázané na konkrétní místo a čas. Jejich zapomínání můžeme popsat podle různých křivek a je zřejmé, že se na něm podepisuje jak vyznívání detailů, tak třeba překrývání podobnými zážitky.

Jakou informaci ale při zapomínání přednostně ztrácíme? Ubývají v našich vzpomínkách nejprve detaily, podobně, jako když se působením větru a deště rozpadá vrchol hory? Nebo zůstávají vzpomínky více méně netknuté, ale náš mozek k většině z nich postupně omezuje přístup? Jinými slovy, když si dáme sraz u fontány ve tři, zapomeneme spíše na to, kde a kdy se máme sejít, nebo že nějakou schůzku vůbec máme? Na tuto klíčovou otázku – pro někoho možná překvapivě – nedávno odpověděl vědecký tým v časopisu Nature Human Behaviour.

Dotazovaným se v první fázi experimentu nejprve zobrazil kruh se značkou umístění a následně slovo. Jejich úkolem bylo posunout značku na stejné místo a následně si vazbu co nejpřesněji vybavit po 3, 6, 12, 24, 48, nebo 96 hodinách. Každý účastník hodnotil mnoho různých slov. Podle Berens et al. 2020.

Podobně jako většina výzkumníků na poli paměti také autoři nejnovější studie oslovili skupinu dobrovolníků. Těm následně přes internet demonstrovali sérii slov umístěných na různých pozicích po obvodu kruhu. Účastníci experimentu následně měli daná slova umístit tam, kde je viděli. Pokus se opakoval po 3, 6, 12, 24, 48 a 96 hodinách a v jeho rámci se badatelé ptali i na to, zda jsou jim příslušná slova z původního promítání stále povědomá.

V souladu s očekáváním se ukázalo, že v průběhu času klesá množství zapamatované informace. Jinými slovy, lidé opravdu zapomínají. Zásadní objev však spočívá v tom, že lidé zapomínali na slova jako taková daleko rychleji než na detaily – konkrétně na jejich umístění. Když si slovo vybavili, přesnost jeho umístění byla překvapivě dobrá i po čtyřech dnech a s dobou od pokusu tato přesnost neklesala. Jinými slovy, daleko spíše se vytrácel přístup ke vzpomínkám než detaily těchto vzpomínek.

Výjimečným rysem provedeného experimentu dále bylo, že slova spadala do dvou kategorií – objektů přirozených (například „tygr“) a člověkem vytvořených (například „židle“). Jedna z těchto skupin se přitom každému účastníkovi výzkumu zobrazovala pouze v určité výseči kruhu. Vědomě nebo nevědomě si proto mohl vytvořit pravidlo, podle kterého lze u dané skupiny slov trefit umístění docela přesně i bez konkrétní vzpomínky. Pomohla taková berlička dotazovaným?

V souladu s očekáváním dokázali účastníci výzkumu častěji umístit slova z prostorově „sdružené“ skupiny. Statistická analýza však ukázala, že zapomínání nejde jen tak ošálit. Větší úspěch při umisťování totiž šel na úkor přesnosti. Převedení konkrétních vzpomínek na určitou pravidelnost tedy opravdu přispívá k snazšímu vybavení, ale zároveň ztrátě detailů. Následující analýza sice neprokázala, že by se celý fenomén stupňoval v čase, na vině ale může být například nízký počet účastníků studie.

Trochu překvapivě tedy badatelé podpořili ty teorie lidské paměti, podle kterých naše vzpomínky blednou pouze pomalu, nebo vůbec. V průběhu času se jen noří stále hlouběji a my k nim ztrácíme přístup. S pomocí psychologických, farmakologických nebo neurologických technik je však můžeme dostat zpět na světlo, a to s překvapujícím množstvím podrobností.

Zdroj: SC Berens, BA Richards & AJ Horner (2020): Dissociating memory accessibility and precision in forgetting. Nature Human Behaviour, online, 1-12.

Facebook Comments