Autor: Jan Toman
Vikingové byli známí jako obávaní nájezdníci, odvážní průzkumníci a schopní obchodníci. Podle nového molekulárně-biologického výzkumu však zároveň šlo o otevřenou společnost založenou spíše na společné kultuře než etnické příbuznosti.
Už nějakou dobu se ukazuje, že vikingové zdaleka nebyli jen krvelační nájezdníci. Díky svým mořeplaveckým schopnostem, objevitelskému elánu a obchodnické zručnosti se nesmazatelně zapsali do historie. Nové objevy přitom dokládají, že šlo o mimořádně otevřenou společnost. Podle příbuzenské analýzy kosterních pozůstatků nebyli vikingové jednou úzce vymezenou etnickou skupinou, ale spíše souborem mnoha různých skandinávských společností. Řada z těchto společností přitom vykazuje nemalé příměsi genů charakteristických pro oblasti daleko na východě i na západě. Aby toho nebylo málo, ve vikingském stylu byly po Evropě pohřbívány i osoby, které se seveřany žádné pokrevní pouto nepojilo. Zkrátka, být vikingem znamenalo v raném středověku spíš životní styl než etnickou sounáležitost s obyvateli Skandinávie.
Vikingové se v průběhu času stali synonymem pro barbarské nájezdníky s rohatými helmami, kterým jde pouze o slávu v boji, krev a zlato. Za svůj věhlas, pověst a vlastně i excentrický vzhled však vděčí hlavně romantickým autorům 19. století v čele s německým dramatikem Richardem Wagnerem. Svým dílem přispěla také řada dalších spisovatelů, filmařů a seriálových tvůrců, kteří si rovněž neopomněli tu a tam něco přidat. Skuteční vikingové by se tak dnes na televizních obrazovkách pod všemi těmi koženými pásky a ocelovými bodci snad ani nepoznali. Je to přitom škoda – skutečnost byla možná méně efektní, ale výrazně pestřejší.
Skandinávští mořeplavci dokázali mezi osmým a dvanáctým stoletím změnit celou Evropu. Nepochybně šlo o schopné válečníky, kteří při svých nájezdech vyplenili podstatnou část baltského, atlantského a středomořského pobřeží. Zároveň ale položili základy dálkové mořeplavbě, objevili Grónsko s Amerikou a osídlili rozsáhlé oblasti severního Atlantiku. S jejich přispěním vznikla řada státních útvarů včetně dnešního Ruska a došlo k rozmachu příbřežního obchodu. V neposlední řadě se vikingové podepsali i na mnoha historických událostech. Dvojice vojáků, kteří udusili svatou Ludmilu, byla kupříkladu takřka jistě najatými vikingskými žoldáky.
Kdo přesně ale vlastně vikingové byli? Už sám název, který se vžil v moderní kultuře, je matoucí. Ve středověku se jako vikingové označovali pouze severští nájezdníci mířící do západní a jižní Evropy. Skandinávci mířící na východ byli známí jako varjagové, jejich druhům v Anglii se říkalo Dánové a třeba v takové Francii se vikingové záhy stali Normany – vládci Normandie. S jistotou můžeme říct, že se vikingové nepokládali za jeden národ. Podle historických a archeologických zdrojů šlo o řadu skupin spojených severskou kulturou. Jak příbuzné si ale byly?
Detailní odpověď na tuto otázku přinesla rozsáhlá příbuzenská analýza osob nalezených ve vikingských hrobech, kterou nedávno podnikl mezinárodní tým biologů a archeologů. Celkově výzkumníci analyzovali DNA ze 442 „vikingských“ hrobů rozprostřených po celé Evropě. Valná většina spadala do období mezi osmým a dvanáctým stoletím, pro srovnání ale výzkumníci zařadili i nálezy ze skandinávské doby bronzové nebo raně novověkých izolovaných severských komunit. Ze srovnání těchto nálezů mezi sebou, potažmo těchto nálezů s historickými a moderními Evropany, vyplynula celá řada zajímavých poznatků.
Obecně můžeme říct, že vikingové nebyli žádní „exoti“. Z genetického hlediska spadali všichni zkoumaní jedinci do mezí běžných pro evropské populace. Vikingové z jednotlivých oblastí se ovšem podstatně lišili. Obyvatelé severní Skandinávie a zejména jejích vnitrozemských částí vykazovali až hluboko do středověku blízkou příbuznost obyvatelům daných oblastí v době bronzové. Jediný další výraznější vliv na jejich populace měli Sámové (u nás známější jako Laponci), původní obyvatelé severní Skandinávie příbuzní některým sibiřským etnikům. Vikingové z pobřeží a jižněji položených oblastí – například jižního Švédska, Dánska či ostrovů v Baltském moři – oproti tomu představovali kosmopolitní společnost s mnoha různými genetickými příměsemi.
Nejstarší z těchto příměsí patrně pochází od zemědělců migrujících před tisíci lety z malé Asie, zatímco původci dalších příměsí mohli být obyvatelé Asijských stepí či ještě východnějších území. Vikingové z ostrova Gotland v Baltském moři byli příbuzní obyvatelům Pobaltí, zároveň ale vykazovali vazby k lidem z východní Evropy, Dánska, Finska a ostrovů severního Atlantiku. Obyvatelé jižní Skandinávie byli rovněž ve srovnání s ostatními vikingy z genetického hlediska různorodější. Podobné rysy jsou typické pro oblasti, kde dochází k intenzivnímu promíchávání obyvatelstva. S největší pravděpodobností tak jde o doklad toho, jak významná obchodní centra se už od římských dob nacházela na Jutském poloostrově, v jižním Švédsku nebo na ostrovech Gotland a Öland.
Důkladnější analýza vikingských genomů ukázala, že lehce přístupné oblasti si byly z genetického hlediska vždy příbuznější než oblasti třeba i blízké, ale těžko dostupné. Historicky se potom ve Skandinávii lidé stěhovali z jihu na sever, ale ne naopak. S tím souhlasí i objev, že genetickou komponentu typickou pro Norské a Švédské vikingy nalezneme i dnes hlavně v Norsku a Švédsku. Geny charakterizující dánské vikingy a severské kolonizátory ostrovů v severním Atlantiku jsou však široce rozprostřené po celé severní Evropě.
Na druhou stranu, ve vikingském stylu byli pohřbíváni i jedinci příbuzní seveřanům jen málo, nebo vůbec. Kupříkladu na Orknejích našli archeologové ve „vikingských“ hrobech jedince příbuzné spíše Skotům. Jen někteří přitom měli mezi předky i obyvatele Skandinávie. „Být vikingem“ tedy v raném středověku očividně představovalo spíše kulturní než etnickou záležitost.
Co se týče průzkumných výprav a obsazování dalších území, vikingové z dnešního Švédska se vydávali hlavně na východ, a to až do oblasti dnešního Ruska. Norští seveřané oproti tomu expandovali na Island, do Grónska, Irska a na Britské ostrovy. Dánští vikingové patrně vyráželi nejčastěji do Británie, jejich genetickou stopu ale nelze jednoduše odlišit od anglosaských obyvatel – také Anglosasové totiž přišli z dnešního Dánska a Beneluxu, jen o pár století dříve.
Vikingové, kteří dlouho vládli ostrovům u britského pobřeží a severní Anglii, také expandovali na Island a do Grónska. Zde se mísili s vikingy z Norska a společně vyráželi až do Ameriky. Vědci ovšem nenalezli žádné důkazy pro to, že by se tito vikingové křížili s indiány či Eskymáky nebo jejich předchůdci. Vikingskou genetickou komponentu bychom nicméně nalezli i tam, kde by ji čekal jen málokdo – například v Polsku.
Bez zajímavosti není ani složení samotných nájezdnických skupin. Pokud můžeme věřit archeologickým nálezům, posádky mohly být velmi různorodé a sestávat z obyvatel různých oblastí. Na druhou stranu ale nebyla výjimkou účast několika blízce příbuzných jedinců, nejčastěji bratrů nebo bratranců. Ti tak mohli skončit pohřbení na úplně opačných koncích severní Evropy.
Ze srovnání různě starých genomů také vyplynulo, že seveřané byli pod silným tlakem přirozeného výběru na schopnost trávit mléko i v dospělosti. Na tom ovšem není nic překvapivého, protože podobný fenomén se uplatňoval i jinde v Evropě. Přirozený výběr dále výrazně působil i na geny ovlivňující imunitu, tělesnou výšku či riziko schizofrenie. Skutečnou zajímavostí však je, že v době vikingů dominovaly genové varianty pro tmavou barvu vlasů. Ať už za to mohly pohlavní preference, nebo nějaký jiný faktor, od středověku ve Skandinávii výrazně stoupl podíl blonďáků. Sami vikingové však byli patrně častěji černovlasí.
Na rozdíl od populárních představ tedy vikingové nebyli jen společností krvežíznivých berserků, ale také překvapivě otevřeným společenstvím provozujícím dálkový obchod a osidlování nových oblastí. Na přelomu raného a vrcholného středověku jejich nájezdy, průzkumné cesty, vynálezy a organizační daly vzniknou Evropě, jak ji známe.
Zdroj: A Margaryan, DJ Lawson, M Sikora, … & T Korneliussen (2020): Population genomics of the Viking world. Nature, 585.