Autor: Jan Toman
Evoluce jazyků je své biologické kolegyni ještě bližší, než jsme předpokládali. Američtí vědci zdokumentovali, že také v jazykové evoluci neustále soupeří výběr se silami náhody.
Podobnost mezi biologickou evolucí, prostřednictvím které vznikla nesmírná bohatost pozemských forem života, a evolucí jazyka, které vedla k rozkošatění lidských jazyků do různých rodin, řečí a nářečí, nedává vědcům spát přinejmenším od konce 19. století. Nejnověji se na tomto poli podařilo skupině amerických biologů a lingvistů porovnat sílu selekce, cíleného upřednostňování určitých jazykových forem mluvčími, a náhodného driftu, snižování či zvyšování frekvence určitých forem čistě v důsledku náhody. Jak vyšlo najevo, ve vývoji angličtiny se uplatňovaly oba procesy. Prostřednictvím cíleného preferování mluvčími ale došlo k jejich fixaci. Náhodný drift má naopak silnější slovo u vzácných slov, které bývají častěji nahrazeny výrazy jinými. V detailu tak může být evoluce jazyka velmi podobná mikroevoluci, evoluci populací v krátkém časovém měřítku.
Nový výzkum amerických vědců aplikoval populačně-biologický přístup na ohromnou databázi anglických textů pocházejících z dvanáctého až jednadvacátého století. Konkrétně výzkumníky zajímaly tři jevy. Šíření pravidelných a nepravidelných forem minulého času u sloves, šíření pomocného slovesa „do“ v nejrůznějších typech sdělení a vývoj záporu.
V každém případě platí, že jak v biologických systémech, tak v jazycích bojují o své místo na slunci jednotky, ze kterých dané systémy sestávají. Zatímco v přírodě může určitá varianta genu vytlačit všechny ostatní, což vede například k tomu, že druh změní barvu srsti, v evoluci jazyka může všechny alternativy vytlačit určité slovo nebo gramatická forma sdělení. V obou případech může za změnou stát výběr nebo náhoda. V případě živých organismů jsou kritéria výběru jasná. Jedinec musí přežít a zanechat co nejvíce potomků. V jazykové evoluci se hraje o preferenci mluvčími zapříčiněnou patřičným důrazem, jasností a přesností sdělení, jeho líbivostí či sklonem nahrazovat jiné formy, podobnosti s jinými slovy a dalšími, například společenskými, faktory. Náhodou se řídí hlavně osud z hlediska výběru neutrálních nebo takřka neutrálních variant. Netřeba dodávat, že ve větším ohrožení jsou v obou systémech velmi vzácné varianty, u kterých může vést i velmi malý výkyv v jejich četnosti k definitivnímu zániku.
Změny frekvence pravidelného a nepravidelného tvaru minulého času vybraných anglických sloves, pomocného slovesa „do“ a různých způsobů vyjádření záporu v čase. Podle Newberry et al. 2017.
Výsledky statistické analýzy anglických textů ukázaly, že od 19. století vedl cílený výběr ze strany mluvčích k rozšíření nejméně čtyř nepravidelných variant minulého času u široce používaných sloves (například „rozsvítil“ – „lit“) a dvou variant pravidelných (například „cítil“ – „smelled“). Valná většina ostatních sloves se v tomto ohledu měnila více méně náhodně. Efekt výběru u nich nebylo možné odlišit od náhodného driftu. Vzácná slova se přitom měnila daleko dynamičtěji než slova běžná. Tento jev různé studie zdokumentovaly už dřív a k jeho vysvětlení byla navržena dlouhá řada možných vysvětlení. Ztráty a náhrady vzácných sloves ale dokáží efektivně vysvětlit i pouhé náhodné výkyvy v jejich četnosti.
Pomocné sloveso „do“ se v záporných a rozkazovacích větách patrně šířilo pod vlivem výběru. V otázkách se, na druhou stranu, rozšířilo pouhým náhodným driftem. Zajímavější ale je, že podle výsledků studie nastalo náhodné rozšíření „do“ v otázkách jako první. Až z důvodu konzistence potom vyvstal tlak i na jeho uplatnění v jiných kontextech. Vývoj záporu z pozice před slovesem přes dvojitý zápor až do pozice za slovesem, takzvaný Jespersenův cyklus, naopak od počátku ovlivňovala selekce. Jak se zdá, lidé neustále hledají ještě výraznější způsob, jak vyjádřit negaci, a upřednostňují proto nové, neotřelé a výrazné způsoby záporu.
Spojnice mezi lingvistickými a evolučně biologickými přístupy i teoriemi jsou očividně silné a spolupráce těchto dvou oborů se nemusí omezovat jen na historický vývoj a rozrůzňování jazyků či jazykových rodin nezřídka dává zajímavé plody. Nemusíme ostatně chodit daleko, Michaela Zemková z naší laboratoře zvolila opačný přístup a prostřednictvím lingvistických metod dokázala, repertoár proteinů u parazitů bývá ochuzen o takové motivy, které absentují u hostitele (1). Parazit se tak může před obranyschopností svého hostitele efektivněji skrývat. Populační genetika má naopak co říct k detailům jazykového vývoje – jevům, které se tím či oním směrem posouvají vždy, když otevřeme ústa.
(1) Zemková M, Zahradník D, Mokrejš M & Flegr J (2017): Parasitism as the main factor shaping peptide vocabularies in current organisms. Parasitology, 144.
Zdroj: Newberry MG, Ahern CA, Clark R & Plotkin JB (2017): Detecting evolutionary forces in language change. Nature, online.