Proč měli dinosauři málo druhů? Na vině jsou zřejmě tyranosauří mláďata.

Autor: Jan Toman

Na rozdíl od dneška prosperovali v druhohorách buď velmi malí, nebo naopak velcí dravci. Záhadnou mezeru podle nového výzkumu překlenovala rostoucí mláďata vrcholových predátorů, což mělo vliv na složení celé tehdejší fauny.

Třebaže na stříbrném plátně působí druhohory jako rajská zahrada, neptačí dinosauři nikdy nedosáhli srovnatelné druhové bohatosti jako moderní savci. Nápadně často v jejich společenstvech chyběly zejména středně velké druhy predátorů. Nově publikovaná studie založená na srovnání druhohorních společenstev podporuje hypotézu, podle které za celou záhadou mohla stát vajíčka. Jejich velikost je totiž omezená shora. Mláďata i těch největších dinosaurů tudíž musela začínat oproti dospělcům neobvykle malá. Ze stejného důvodu jich dinosauři produkovali velké množství. Mladí tyranosauři a další vrcholoví predátoři proto při své životní cestě procházeli mnoha růstovými stadii a efektivně tak zastávali role středně velkých dravců. V křídovém období potom dosáhla tato strategie extrémní podoby, což mohlo vést i ke snížené stabilitě ekosystémů a náchylnosti dinosaurů k nahrazení jinými skupinami včetně savců.

Možná to zní jako otřepané klišé, ale dinosauři patří mezi nejúspěšnější suchozemské tvory, kteří kdy na naší planetě žili.  Dokonce i když necháme stranou jejich stále přežívající ptačí linii, dominovali tito živočichové suchozemským ekosystémům více než 150 milionů let. I z tohoto důvodu je proto zajímavé, jak málo druhy vlastně oplývali. Dvojnásob to potom platí pro jejich středně velké dravé zástupce.

Vzhledem k tomu, že se paleontologie zabývá spíše popisem zkamenělých tvorů než vysvětlováním zákonitostí, které v jejich společenstvech platily, zůstával celý jev dlouho v rovině spekulací. Pravověrní biologové upozorňovali na velké mezery ve fosilním záznamu. Možná jsme na kosti středně velkých dinosaurů nenarazili, protože se nezachovávají tak dobře jako pozůstatky druhohorních obrů a nikdy jich nebylo tolik jako kostí drobných druhů. Alternativně jsme je možná i našli, ale z nějakého důvodu nepřitáhly pozornost dostatečného množství odborníků, kteří by nové druhy popsali.

Paleontologové kontrovali hypotézami o tom, že roli středně velkých dravců mohli zastávat archosauři z příbuzenstva krokodýlů, nebo dokonce zatím neobjevení savci. Žádná z těchto možností se však nezdá příliš pravděpodobná. Aby se velikostní rozložení dravých dinosaurů přiblížilo dnešním savcům, museli bychom předpokládat, že paleontologové systematicky opomíjeli asi 90 % dinosaurů s hmotností pod 60 kg. To se však nezdá pravděpodobné ani těm největším pesimistům. Jurští a křídoví krokodýli už zase byli většinově vázaní na vodní plochy a z celých druhohor neznáme savce větší, než je dnešní jezevec.

Nejslibnější se proto zdá hypotéza, která zdůrazňuje dinosauří vejcorodost. Zatímco takové slůně může při porodu vážit více než metrák, stokilové vejce by z čistě fyzikálních důvodů nemohlo existovat. Potomkové druhohorních gigantů se proto museli líhnout nesrovnatelně menší, než by odpovídalo mláďatům savců. Jedinou cestou, jak dosáhnout finální velikosti potom byl rychlý růst. I tak ale museli mladí dinosauři dlouhé roky shánět kvanta potravy.

Aby toho nebylo málo, úmrtnost mezi mladými i dospělými dinosaury byla poměrně velká. Vládci druhohor očividně volili spíše strategii založenou na produkování velkého množství mláďat, která mezi sebou intenzivně soupeřila o možnost vyrůst a rozmnožit se. Výsledkem tak lehce mohly být ekosystémy doslova zaplavené rostoucími mláďaty tyranosaurů, albertosaurů a dalších obřích dravců, mezi kterými středně velcí predátoři jiných druhů neměli šanci.

Hypotézu podporují i počítačové modely, na skutečném fosilním materiálu ji ale donedávna nikdo netestoval. Napravila to až trojice biologů, kteří své výsledky nedávno publikovali ve vědeckém časopisu Science.

Badatelé nejprve s pomocí paleontologických databází a publikovaných literárních zdrojů stanovili nejpravděpodobnější složení druhohorních společenstev. Podařilo se jim tak pokrýt více než 136 milionů let a 550 druhů. Hned první analýza přitom ukázala, jak dramaticky se vymykalo váhové rozložení jejich dravých zástupců dnešním standardům. Zatímco býložraví dinosauři obecně tíhli spíše k větším rozměrům, dravci byli přednostně buď malí, nebo velcí. Celý fenomén se navíc projevil jen v rámci jednotlivých společenstev, což jasně ukazuje na intenzivní konkurenci.

Mezi 100 kilogramy a jednou tunou bychom na dospělé predátory prakticky nenarazili. Výsledek vynikne ještě víc při srovnání s africkou savanou. Odpovídá totiž zhruba tomu, jako by na africkém kontinentu nežili žádní dravci větší než čtyřkilový pes ušatý a menší než dvousetkilový lev!

Odlišnost druhohorních a moderních společenstev nejlépe vynikne na srovnání s africkou savanou. Mezi dinosauřími dravci nápadně chyběli středně velcí zástupci, přičemž mezera je tak velká, jako by v Africe nežili dravci větší než pes ušatý (Otocyon megalotis) a menší než lev pustinný (Panthera leo). Podle Schroeder a kol. 2021.

Přesně jak se dalo čekat, středně velcí dravci žili pouze ve společenstvech, kde se žádní obří predátoři nevyskytovali, nebo kde přebývalo hned několik velkých býložravých druhů – potenciální kořisti. Celou hypotézu podpořilo i pozorování, že se spolu se zvětšováním dinosaurů během druhohor posouvala také mezera mezi velkými a malými dravci.

Z dnešního hlediska obskurní životní strategie obřích dinosauřích dravců se patrně dostala pod tlak s rozvojem drobných teplokrevných predátorů, jako byli třeba populární velociraptoři. V průběhu křídy dosáhla extrému. Na celé severní polokouli dominovali mezi středně velkými a velkými dravci jen tyranosauři, zatímco na jižní polokouli abelisauři. Zejména mezi prvními jmenovanými potom nejspíše celková hmotnost mláďat výrazně přesahovala celkovou hmotnost dospělců a jejich jednotlivá růstová stadia se specializovala na různé zdroje potravy.

V důsledku toho se však dinosauří společenstva dostala do vrtkavé situace. Jakmile místa všech středních i velkých suchozemských dravců drželo jen několik málo druhů, třeba i menší katastrofa – ať už dopad vesmírného tělesa, náhlý teplotní výkyv, nebo pandemie – mohla vést k velkým změnám a přestavbám ekosystémů. Stačilo, aby dominantní druh vymřel. Možná i proto dinosaury tak těžce zasáhl dopad meteoritu před 66 miliony let. Nastoupivší drobní ptáci a živorodí savci oproti tomu vykazují daleko větší druhovou bohatost a jejich společenstva patrně i větší stabilitu tváří v tvář katastrofám a vymírání.

Zdroj: K Schroeder, SK Lyons & FA Smith (2021): The influence of juvenile dinosaurs on community structure and diversity. Science, 371.

Facebook Comments