Po stopách „francouzské nemoci“. Přivezl syfilis Kryštof Kolumbus, nebo je s námi v Evropě odnepaměti?

Autor: Jan Toman

Velká epidemie syfilis na konci 15. století vedla k domněnce, že ji do Evropy zavlekli z Nového světa námořníci Kryštofa Kolumba. Její původce však podle nového výzkumu nejspíše pochází z Evropy.

Syfilis byla od raného novověku až do 20. století obávanou metlou evropských populací. Zároveň ale jde o nesmírně zajímavý příklad vzniku nového patogenu a jeho postupného sžití s lidskou populací. Jak ukazuje nový molekulárně-biologický výzkum, různé kmeny z příbuzenstva bakterie Treponema pallidum, původce syfilis, byly v Evropě přítomné už v 15. století. Nezdá se tak příliš pravděpodobné, že by za náhlým nástupem nemoci v Evropě stálo její dovezení z Ameriky. Pravděpodobnější možností je, že některý z regionálních kmenů tryponemy zmutoval a začal se explozivně šířit pohlavní cestou. Tomu ji výrazně napomohly přesuny velkých armád, které jsou pro evropský novověk charakteristické.

Co mají společného Albrecht z Valdštejna, Édouard Manet, Charles Baudelaire a Franz Schubert? Všichni tito velikáni trpěli v jejich době neléčitelnou pohlavní chorobou přenášenou bakteriemi druhu Treponema pallidum pallidum. Poprvé se tato nákaza výrazněji zapsala do historie během francouzsko-italské války na konci 15. století. Podle všeobecného přesvědčení ji přinesli francouzští vojáci, a tak se pro onemocnění vžil název „francouzská nemoc“. Dnes je však známější pod jménem, které ji přiřkl italský lékař Girolamo Fracastoro – syfilis.

Už stručný výčet nakažených osobností veřejného života naznačuje, že v evropském novověku nebyla nákaza syfilis ničím výjimečným. Udává se, že v 18. a 19. nemocí trpěly zejména ve městech a mezi vyšší společností desítky procent obyvatelstva. O to zajímavější je, že syfilis podle historických záznamů prodělala během pěti staletí bouřlivý vývoj.

V letech 1494 až 1496 se Evropou prohnala prudká epidemie této nemoci, která se do velké míry lišila od pozdějšího „plíživého šíření“. Ať už za to mohla nepřipravenost populace, nebo genetická výbava bakteriálního kmene, který se zatím výrazněji nepřizpůsobil svým hostitelům, v této době syfilis jen zřídkakdy přecházela do dlouholeté latentní fáze. Většina nakažených umírala dříve, než se u nich stačily projevit deformace kostí a chrupavek, nebo výrazné neurologické příznaky. Nakaženým lidem se dělaly puchýře a boláky. Dále trpěli bolestmi kostí a kloubů, přičemž nemoc zpravidla končila systémovým selháním.

V pozdějších dobách se syfilis začala projevovat způsobem, jaký známe i z dneška. Po nakažení při pohlavním styku se v oblasti genitálií vytváří tvrdý vřídek. Po nějaké době se u nakažených zpravidla objevuje typická vyrážka a zarudnutí očí. Obojí ale záhy mizí a nemoc přechází do svého latentního stádia. Teprve po mnoha letech se začnou projevovat vážnější příznaky – deformace vazivové tkáně, chrupavek a kostí, nebo postižení orgánů včetně srdce a mozku. Nezřídka se u nakažených objevuje demence, trpí mánií, halucinacemi či depresemi, nebo upadají do deliria.

Příznaky posledního stadia syfilis se nicméně projevují jen u části nakažených. Tento podíl v minulosti neustále klesal, až dosáhl dnešních několika desítek procent. Délka latentního stadia se naopak v průběhu staletí zvyšovala. Příčinou je s největší pravděpodobností koevoluce mezi patogenem a jeho hostitelem, v tomto případě člověkem. Skutečný zlom však přinesl až vynález efektivní léčby syfilis arsfenaminem a později penicilinem v průběhu 20. století.

O původu syfilis toho příliš nevíme. Prudkost, se kterou se epidemie rozšířila na konci 15. století, ale řada autorů pokládá za důkaz, že na původce syfilis nebyli Evropané zvyklí. Přišel tedy odjinud? Nabízí se Amerika. Ve stejné době probíhaly první zámořské plavby do Nového světa. Nejen, že šlo o kontakt s populacemi oddělenými od zbytku světa po tisíce let, ale námořníci také prokazatelně navazovali s indiánkami intimní vztahy. Evropané by se v takovém případě ocitli v kůži indiánů, kteří se dostali do kontaktu s evropskými neštovicemi a dalšími nemocemi, na které nebyli připravení.

Celý obrázek však komplikuje fakt, že Treponema pallidum v různých formách kolovala populacemi Starého světa už odedávna. Různé její poddruhy se vyskytují na různých místech, postihují kůži, kosti a chrupavky a zpravidla se přenášejí otevřenými ranami či sliznicemi. Když vynecháme čistě americkou pintu, ve středomoří, na Balkáně, v Africe, Austrálii a střední Asii se i dnes vyskytují endemické – místně omezené – treponematózy jako bejel zapříčiněný bakterií Treponema pallidum endemicum či frambezie způsobovaná bakterií Treponema pallidum pertenue. Historicky se přitom některé z nich vyskytovaly i v Evropě. Stejně jako syfilis přitom nemají vždy stejný průběh a někdy se ji mohou pozoruhodně blížit. Syfilis je sice ze všech treponamatóz nejinvazivnější, kupříkladu v Japonsku a na Kubě ale lékaři zdokumentovali také pohlavní přenos bejelu.

Nemohla některá z endemických linií Treponema pallidum na sklonku 15. století zmutovat a změnit se v agresivní kmen způsobující syfilis? Nárůst počtu obyvatel, zámořský obchod i přesuny armád pro podobnou změnu rozhodně vytvářely vhodné podhoubí. Až do nástupu moderních molekulárně-biologických metod umožňujících zkoumat DNA přítomnou v raně novověkých hrobech jsme ale nad touto hypotézou mohli jen krčit rameny.

Právě s využitím těchto metod se nicméně rozsáhlá skupina evropských vědců rozhodla přijít celé záhadě na kloub. Badatelé nejprve s pomocí lékařských, archeologických a fyzikálních metod vytipovali vhodné evropské nálezy – lidské kostry, které pocházely z doby okolo 15. století a nesly typické známky postižení syfilis nebo podobnou chorobou. Takových nálezů identifikovali celkem devět. Pouze ve čtyřech – dvou finských, jednom estonském a jednom nizozemském vzorku – se jim ale podařilo nalézt genetický materiál bakterie Treponema pallidum.

Už to samo o sobě by byl velký úspěch, protože bakterie se v těle v pozdních stadiích nemoci vyskytuje poměrně řídce. Rovněž to dokazuje, že nemocemi podobnými syfilis trpěli Evropané už před kolumbovskými plavbami nebo přinejmenším v jejich době. Opravdu zajímavé poznatky ale přinesla teprve příbuzenská analýza vzorků. Dva z nich spadaly do okruhu dnešní Treponema pallidum pallidum způsobující syfilis. Další z nich byl příbuzný předku Treponema pallidum pertenue, původci frambezie. A poslední se umístil mezi všechny tři zkoumané poddruhy. Pravděpodobně se tedy odvětvil ještě před vznikem dnešní syfilis, ale po původcích frambezie a bejelu.

Rozšíření bakterie Treponema pallidum v raně novověké Evropě. Podle Majander et al. 2020.

Není přitom bez zajímavosti, že kostry, které nesly bakteriální DNA nejpříbuznější původci dnešní syfilis, nijak charakteristické znaky onemocnění nevykazovaly. Poslední dva zkoumané vzorky naopak vědci nalezli na kostrách s poměrně výraznými stopami onemocnění. Zdá se tedy, že v raném novověku Evropa hostila mnoho kmenů bakterie Treponema pallidum, jejichž příznaky se mohly lišit podle oblasti nebo populace a pohybovaly se od mírnějších až po fatální.

Nemalým překvapením je, že zkoumané vzorky nesly prakticky všechny geny spojované u původce dnešní syfilis s jeho škodlivostí pro hostitele. Změny, ke kterým došlo na konci 15. století, tedy patrně musely být subtilnější povahy než vznik celých nových genů. Možná šlo o drobné změny DNA, nebo epigenetické zásahy ovlivňující genovou aktivitu. Některé důkazy nasvědčují i rekombinaci – zjednodušeně řečeno tomu, že několik kmenů bakterie zkombinovalo svou genetickou informaci.

Evoluce Treponema pallidum v evropském novověku každopádně musela být bouřlivá. Datování s využitím molekulárně-biologických metod ukázalo, že dnešní původci syfilis opravdu vznikli v několika posledních staletích. Společný předek celé skupiny mohl žít zhruba před čtyřmi tisíci lety a původci frambezie, bejelu a syfilis se mohli rozvětvit zhruba ve středověku. Všechny tyto údaje je ale třeba brát s velkou rezervou. Bez zajímavosti není ani to, že všechny linie dnešního původce frambezie mají kořeny ve 14. až 16. století. Nelze tak vyloučit, že po vzniku syfilis došlo i ke geografickému „souboji“ stávajících kmenů, které si následně rozdělily svá působiště.

Na základě posledních poznatků rozhodně nemůžeme vyloučit, že nějakou treponematózu námořníci z Ameriky přivezli. K vysvětlení evropské epidemie syfilis na konci 15. století ale taková událost není bezpodmínečně nutná. Pravděpodobnější je, že ve stejné době došlo k náhlé změně nějakého již přítomného kmenu Treponema pallidum a jeho explozivnímu šíření po kontinentu. Tomu výrazně pomohly zejména přesuny velkých armád doprovázené, kulantně řečeno, promiskuitním chováním. V následujících staletích – v podstatě až od vynálezu penicilinu – se původce syfilis postupně sžíval se svým hostitelem, až se z něj stala chronická nemoc způsobující spíše než náhlou smrt snižování kvality života.

Zdroj: K Majander, S Pfrengle, A Kocher, … & S Inskip (2020): Ancient Bacterial Genomes Reveal a High Diversity of Treponema pallidum Strains in Early Modern Europe. Current Biology, online.

Facebook Comments