Autor: Jan Toman
Přírodovědci měli dlouhou dobu za to, že se žirafí krk vyvinul pod tlakem na získávání potravy. Objev třetihorních „žiraf“ s masivní lebkou a vyztuženými obratli však naznačuje, že hlavní hnací silou jejich evoluce byly souboje o samice.
Žirafy si často představujeme jako mírumilovné obry tyčící se nad africkou savanou. Podobný náhled však příliš neodpovídá realitě. Zejména samci žiraf se pouští do násilných soubojů o samice, při kterých do sebe buší svými dlouhými krky. Nově objevený druh třetihorního žirafovitého přežvýkavce přitom ukazuje, že v evoluci celé skupiny nejde o nic nového. Sám nese extrémní přizpůsobení pro trkavé souboje. Na základě toho můžeme předpokládat, že se dlouhé krky dnešních žiraf vyvinuly primárně pod tlakem pohlavního, a nikoli přírodního výběru. Jinými slovy, dosáhnout i na ty nejvyšší lístečky se může hodit. Patrně však jde až o vedlejší důsledek toho, že nejvíce samic vybojovali žirafí samci s nejdelšími a nejsilnějšími krky.
Žirafy zastávají v historii evoluční biologie zvláštní místo. Právě na příkladu jejich dlouhých krků se totiž nejčastěji demonstruje rozdíl mezi Darwinovou teorií přirozeného výběru a Lamarckovou teorií dědění získaných vlastností. Podle druhého jmenovaného konceptu můžeme zvláštní stavbu žirafích těl vysvětlit tak, že se jejich předek kdysi rozhodl spásat listí spíše z korun stromů než níže položených větví. Jestliže se natahoval od mala, mohl mu narůst o něco delší, a hlavně svalnatější krk. Potomci dědí vlastnosti rodičů, takže se naší dlouhokrké žirafě narodili dlouhokrcí potomci. Pokut se ti také natahovali i pro nejvzdálenější lístečky, jejich krky narostly ještě o něco víc. Když to celé protáhneme až do současnosti, dnešní žirafy jsou podle Lamarcka výsledkem podobného děje probíhajícího po mnoho set generací.
Že je to celé nějaké divné? Ještě aby ne. Také se dnes (pokud nejsme historiky biologie) neučíme o Lamarckově, ale Darwinově evoluční teorii. Třebaže Darwin neměl o dědění získaných vlastností úplně jasno, rozhodně zastával tezi, že hlavní evoluční silou je přirozený výběr. Každá žirafa je trochu jiná a liší se mimo jiné i přítomností vloh pro kratší či delší krky. Ty, které měly nejdelší krky, dosáhly na nejvíc potravy a zanechaly proto nejvíc potomků. Tito potomci zdědili od rodičů vlohy pro větší délku krku a vykazovali proto v průměru o něco delší krky než předchozí generace. Celý proces se podle Darwina opakoval po mnoho generací, v důsledku čehož se dnes africkými savanami prohánějí právě tak dlouhokrká zvířata jako žirafy.
Dnes můžeme s jistotou prohlásit, že dědění získaných vlastností hraje v evoluci zvířat jen okrajovou roli. Přirozený výběr naopak představuje velmi důležitý faktor. Jak ovšem ukazují nejnovější výzkumy, celý příklad s žirafami bude v lepším případě zavádějící, v horším úplně chybný. Dlouhé krky se totiž nejspíše nevyvinuly k získávání potravy, ale jako jedna ze zbraní, prostřednictvím kterých žirafovití přežvýkavci bojují o samice.
Tomuto závěru silně nasvědčují zkameněliny třetihorních příbuzných žiraf z vnitrozemí dnešní Číny. Nalezený druh dostal jméno Discokeryx xiezhi. Rodové jméno neznamená, že by snad šlo o diskožirafu (byť bujaré souboje samců nejspíše natřásání na diskotéce do jisté míry připomínaly), ale že na hlavě tato zvířata nesla kulaté rohovité pláty připomínající přilby. V tom se podobala například tlustolebým pachycefalosaurům z křídového období. Diskokeryxové však kromě toho měli i neobvykle masivní robustně propojení obratle jako dělané k co nejefektivnějšímu rozptýlení silných nárazů. Aby toho nebylo málo, nalezený jedinec, patrně mladý samec, vykazoval opotřebení kostí typická pro opakované rány v hlavové oblasti. Sečteno a podtrženo, nemůže být pochyb o tom, že diskokeryxové prováděli souboje trkáním.
Paleontologové nalezené kosterní pozůstatky dokonce naskenovali a v počítači podrobili biofyzikálním analýzám. Ve srovnání s dnešními trkavci jako jsou například pižmoni, divoké ovce či kozy byl diskokeryx danému způsobu života dokonce nejpřizpůsobenější. Díky stavbě své lebky a krční páteře dokázal velmi rychle a efektivně rozptylovat energii nárazů bez větších zdravotních následků.
Pozoruhodné je, že také hlavové výrůstky dnešních žiraf, zkostnatělé „růžky“ porostlé srstí, slouží k soubojům. Konkrétně se jedná o jakási beranidla umocňující údery dlouhými krky, kterými se samci častují při bojích o samice. Podobnými růžky se vyznačují také jediní další přežívající žirafovití obratlovci, africké okapi. Vytváření hlavových výrůstků je tedy patrně vlastnost typická pro všechny žirafovité přežvýkavce, což je přibližuje kozám, ovcím či jelenům.
Ve světle diskokeryxů se tedy dlouhé krky dnešních žiraf spolu s jejich růžky jeví především jako soubojové zbraně. Mohl ale pohlavní výběr vést až ke vzniku takto výrazného rysu tělesné stavby? Už stručný pohled mezi živočichy nám potvrzuje, že ano. Mezi všemi těmi parožími, pavími ocasy či tělními přestavbami brouků, tedy strukturami, které rovněž vznikly pohlavním výběrem, se dlouhý krk najednou jeví jako něco celkem obyčejného. Při tom všem samozřejmě platí, že žirafám mohl poskytnout značnou výhodu také při získávání potravy. Nejspíše ale až druhotně.
To však není poslední objev, na který paleontologové při studiu diskokeryxe narazili. Pozoruhodné výsledky dala také analýza izotopů uhlíku a kyslíku obsažených v kostech, ze které lze odvodit, jaké prostředí daný organismus nejspíše obýval. Podle ní se diskokeryxové pohybovali v suchých, spíše okrajových prostředích a nejspíše migrovali daleko za vodou. Dnešní žirafy mají rovněž zvláštní ekologickou roli, neboť požírají především tu vegetaci, na kterou žádný další druh přežvýkavců nedosáhne. Stejně tak trkající příbuzní žiraf – pižmoni, ovce a kozy – často obývají nepříliš úživná suchá a kamenitá prostředí vyznačující se teplotními extrémy. A to už je opravdu zvláštní. Jedná se jen o náhodu, nebo můžeme trkání z nějakého evolučního či ekologického důvodu spojit s okrajovými habitaty? Zatím nevíme, určitě ale bude vhodné se na tuto a další podobné souvislosti v budoucnu zaměřit.
Zdroj: SQ Wang, J Ye, J Meng, … & T Deng (2022): Sexual selection promotes giraffoid head-neck evolution and ecological adaptation. Science, 376.