Autor: Jan Toman
Lidé z divokých vlků vyšlechtili stovky psích plemen. Podle nového výzkumu jsou ale některé typické psí znaky, například schopnost dělat „smutné oči“, výsledkem přirozeného výběru odstartovaného upřednostňováním lidštějšího vzhledu a chování.
Ne nadarmo se říká, že pes je nejbližším přítelem člověka. Vztah mezi našimi druhy svou délkou a intenzitou dalece přesahuje náklonnost ke všem ostatním ochočeným, nebo lépe domestikovaným, živočichům. Nebudeme přehánět, když jej označíme za koevoluční – psi se soužití s lidmi přizpůsobili stejně, jako lidé soužití se psy. Málokdo ovšem v průběhu posledních desítek let uvažoval, že by kromě umělého výběru, tj. cíleného lidského šlechtění, mohly vznikat nové psí znaky také působením přirozeného výběru. Jak však nově dokázala skupina britských a amerických vědců, přinejmenším jeden typický psí znak patrně vznikl v důsledku nevědomého upřednostňování „lidštějších“ jedinců. Tímto znakem je schopnost dělat „psí oči“, prostřednictvím které dokáží naši nejbližší přátelé sepnout lidské psychické dráhy určené pro ochranu vlastních dětí a pomoc příslušníkům vlastního druhu.
Vztah mezi lidmi a psy je pravdu zvláštní. Bezesporu se jedná o naše nejstarší domestikanty – délka lidského soužití s vlky a později se psy přesahuje 33000 let. Jen obtížně bychom hledali kultury, které psy vůbec nechovaly. Na rozdíl od ostatních, zejména hospodářských, zvířat, také naši předkové vyšlechtili vlky daleko za hranici pouhého zkrotnutí a změn ve stavbě těla, srsti či zbarvení. Psi se v průběhu koevoluce naučili rozumět lidským gestům, upřednostňovat lidské metody komunikace a s lidmi efektivně spolupracovat. Typickým příkladem je fakt, že vyhledávají lidský pohled a jeho směřování psům pomáhá interpretovat příkazy. Jak u lidí, tak u psů potom vzájemný pohled vyvolává uvolnění oxytocinu, hormonu spojeného s uklidněním a vytvářením emoční vazby při pohledu na vlastní potomky. V mnoha ohledech se tak psi podobají lidem více než třeba šimpanzi.
Ať už náš vztah s vlky začal jakkoli, je zřejmé, že oxytocin mohl výrazně pomoci při utužování vazby mezi dvěma druhy. Vyhledávání vzájemných pohledů vedlo k pevnému poutu mezi psem a jeho majitelem, v důsledku čehož byli úspěšnější ti psi, kteří tuto strategii využívali. Odtud je už pouze krok k myšlence, že se možná psi naučili v průběhu své evoluce lidskou psychiku trochu zneužívat. Nejednalo by se ostatně o nic výjimečného. Kočičí mňoukání například prokazatelně využívá stejné frekvence jako dětský pláč. Občas nám proto kočky lezou na nervy, většinou ale v našich mozcích spínají okruhy určené k péči o potomstvo.
Obličejové svaly u psů (vlevo) a vlků. (vpravo). LAOM (zvedač vnitřního očního koutku) a RAOL (zatahovač vnějšího očního koutku) jsou u domestikovaných psů výrazně rozvinutější než u vlků. Podle Kaminski et al. 2019.
Psi na to však, zdá se, šli z jiného směru – od očí. Jak výzkumníci doložili na základě anatomických dokladů, zvedač vnitřního očního koutku a zatahovač vnějšího očního koutku jsou u psů výrazně rozvinutější než u vlků. Zatímco u divokých předků dnešních psů sestávají tyto svaly sotva z pár vláken, moderní plemena je mají mohutně rozvinuté. Tyto specializované svaly umožňují psovitým šelmám pohybovat vnitřní stranou obočí. Zároveň ale díky nim mohou dělat „smutné oči“.
Už dlouhou dobu je přitom známo, že lidé tento výraz u psů vyhledávají. Psí tváři dodává dětský vzhled, což je u lidí odměněno ještě větší produkcí oxytocinu. V mnoha ohledech se navíc podobá výrazu lidského smutku, takže dokáže otupit náš vztek a vyvolat touhu „němé tváři“ pomoci. Až doteď však nikdo netušil, že se v této zdánlivě subtilní vlastnosti psi a vlci tolik liší.
V tomto ohledu není bez zajímavosti, že z několika desítek studovaných plemen neměl uvedené svaly vnitřní strany obočí výrazně rozvinuté pouze sibiřský husky, o kterém je ale známo, že představuje jedno z nejstarobylejších plemen. Nelze tak vyloučit, že se první huskyové oddělili od ostatních psů ještě před rozvojem obličejové mimiky. V zásadě se ale mohlo jednat o náhodu a specifickou vlastnost studovaného jedince, takže definitivní odpověď na tuto otázku dají až další studie.
V druhé části studie badatelé zkoumali, jak často a jak výrazně vlci a psi „smutné oči“ nasazují. Nikoho asi nepřekvapí, že psi používali odpovídající výraz daleko častěji a v daleko výraznějším provedení než vlci. „Smutné oči“ přitom dělali i na zcela cizí osoby. Celý výsledek ovšem trochu kalí fakt, že se jednalo o psy pocházející z britských útulků. V průběhu svého života tak bez výjimky přišli do styku s lidmi a určité vzorce chování vhodné pro vzájemnou interakci si tak mohli osvojit. Studii, která by začínala chovem několika psů zcela odděleně od lidí, ale asi hned tak někdo neprovede.
Hlavním poučením však je, že při koevoluci lidí s jejich domestikanty nehrály roli pouze šlechtitelské záměry, ale také přirozený výběr, pod jehož vlivem byli zvýhodňování jedinci se schopností manipulovat lidskými emocemi. V druhé řadě je potom zajímavé, jak krátká doba – několik málo desítek tisíc let – stačí na vznik úplně nové anatomické struktury. Třebaže existují i jiné teorie, proč psi a lidé tolik vyhledávají vzájemnou pozornost, jedno je jisté. Psi jsou zrcadlem, které jsme prostřednictvím umělého i přirozeného výběru vymodelovali k obrazu svému.
Zdroj: Kaminski J, Waller BM, Diogo R, Hartstone-Rose A & Burrows AM (2019): Evolution of facial muscle anatomy in dogs. Proceedings of the National Academy of Sciences, online.