Chlupatá odysea: Domácí kočky přišly ze středního východu, člověka se ale naučily ovládat v Egyptě.

Autor: Jan Toman

Pravlast kočky domácí, hlavního zdroje lidské nákazy toxoplazmou, a její cesta na polštáře našich gaučů byly donedávna zahaleny tajemstvím. Poslední výsledky fylogeografických studií ovšem odhalily neuvěřitelnou pouť od sotva trpěné polodivoké společnice až k chlupaté kouli loudící u stolu.

Původ domestikantů, domácích a hospodářských zvířat, lidem už tradičně nedává spát. Kočky přitom náleží mezi nejzapeklitější případy. Dodnes se kříží se svými divokými „kolegyněmi“ obývajícími rozsáhlá území Evropy, Afriky a Asie. Mluvit v souvislosti s nimi o „ochočení“ navíc hraničí s urážkou. Domácí kočky, dokonce i ty nejšlechtěnější, skrývají nepříliš hluboko pod povrchem divokou šelmu. Různé archeologické nálezy navíc do celého problému vnesly víc zmatku než jistoty.

Pravda, badatelé už nějakou dobu tuší, že přímým předchůdcem kočky domácí byla patrně středovýchodní kočka plavá. Teprve poslední fylogeografická studie založená na zmapování historického a geografického rozšíření různých genetických linií ale celé kočičí putování trochu projasnila. Kočky se patrně k lidem připojily více méně dobrovolně na středním východě už na přelomu střední a mladší doby kamenné. Odtud se začaly společně se zemědělstvím šířit do světa. Tu největší inovaci mají ale na svědomí Egypťané, kteří jako první začali kočky cíleně šlechtit. Výsledné, s největší pravděpodobností krotké a přítulné, plemeno expandovalo v období klasického starověku do středomoří. Během raného středověku přišlo i do zbytku Evropy a následně ovládlo zbytek světa. Čím dál těsnější vazba s lidmi vedla mimo jiné k přenosu parazitů, zejména toxoplazmózy, a podle některých výzkumníků mohla dokonce způsobit zásadní změny v zastoupení lidských psychických chorob. Třeba takový nástup schizofrenie, která s chronickou nákazou toxoplazmózou prokazatelně souvisí, v 19. století je přinejmenším zarážející.

Tradičně se soudilo, že v domestikaci kočky mají prsty staří Egypťané. Jednak pro ně tato malá šelma představovala posvátné zvíře – symbol bohyně Bastet – ale navíc byla i velmi šikovnou společnicí. Jen máloco totiž dokázalo udržet polní škůdce daleko od sýpek tak efektivně. Nejstarší egyptské kočičí pozůstatky ovšem pochází až z období asi 3700 let před naším letopočtem. U lidského hrobu na Kypru přitom vědci nalezli jen před pár lety kočičí kosti staré až 10 000 let! Kočičí příběh byl tedy očividně zamotanější.

Rozetnout ho pomohla až fylogeografická studie publikovaná v nedávném čísle odborného časopisu Nature Ecology & Evolution. V jejích základech stálo srovnání mitochondriální DNA. Mitochondrie jsou jedněmi z „buněčných orgánů“, které nesou krátký úsek vlastní genetické informace. Zároveň se u savců dědí jen po matce, takže jejich genetická informace umožňuje dobře zmapovat příbuzenské vztahy různých genetických linií v rámci druhu. Občasné křížení s místními divokými kočkami se do ní tolik nepromítá, a navíc vydrží v použitelném stavu za příhodných podmínek i tisíce let. Dost na to, aby ji vědci mohli izolovat také z kosterních pozůstatků či mumií, a ne pouze moderního materiálu.

Mourovatá kočka sedí pod židlí a živí se drobnou rybou. Autor: Anna (Nina) Macpherson Davies. Kopie nástěnné malby z hrobky číslo 52 v Nakhtu, Théby (I, 1, 99–102). Foto: © Ashmolean Museum, University of Oxford

Po izolování mitochondriální DNA a analýze získaných dat vědci identifikovali pět hluboce oddělených linií domácí kočky. Ty patrně odpovídají místům křížení s různými druhy kočky divoké. Z hlediska rané domestikace kočky domácí jsou zajímavé zejména dvě linie: IV-A a IV-C. Kočky náležející ke středovýchodní linii IV-A patrně jako první navázaly volnou spolupráci s člověkem.  Nejprve se jen potloukaly kolem sýpek či jiných skladovacích prostor a lovily drobné hlodavce. Postupně si na lidi zvykly a začaly je doprovázet. Spolu s expanzí zemědělství se tak rozšířily do celého Starého světa.

Šelmy náležející k linii IV-C byly původně rozšířené v severovýchodní Africe. Těžko říct, jestli je Egypťané domestikovali nezávisle na středovýchodních kulturách, nebo jestli si už trochu ochočené kočky dovezli, a ty se zde prokřížily s místními divokými zástupci. Příslušníci této genetické linie byli ale zcela jistě prvními cíleně šlechtěnými kočkami. Egypťany z toho usvědčují hlavně nástěnné malby. Zatímco na těch starších byly kočky vyobrazené jen ve volné asociaci s člověkem, novější malby je zpodobňují jako klasické domácí miciny loudící pod stolem. V tomto světle je hned jasnější, proč se kočky linie IV-C v době klasického starověku explozivně rozšířily ve východním středomoří – lidé tuto krotší a ochočenější variantu koček měli jednoduše raději. Invaze do lidských příbytků pokračovala i v raném středověku, jak dokládají nálezy z nejrušnějších přístavů. Další vlny intenzivního šlechtění se ovšem kočkám dostalo až v novověku – nejprve na zbarvení a od 19. století i na jiné aspekty jejich vzhledu a chování. Podobné úrovně jako u psů ovšem šlechtění koček nikdy nedosáhlo.

A jak to všechno souvisí s výzkumem toxoplazmózy a jejího vlivu na lidské zdraví? Kočky jsou pro lidi bezesporu hlavním zdrojem nákazy a každé zvýšení jejich obliby tak patrně vedlo k rozšíření parazita. Chronická nákaza toxoplazmózou přitom ovlivňuje neurobiologii mozku a potažmo celou řadu psychologických faktorů. Podle některých výzkumníků, například amerického psychiatra Edwina Fullera Toreyho, mohl značný nástup schizofrenie v 19. století souviset právě se stoupající oblibou koček jakožto domácích mazlíčků. Tomu výsledky výše zmíněné fylogeografické studie přímo nenasvědčují, ale ďábel se může skrývat v detailu. Nelze například vyloučit, že se v 19. století změnil vztah mezi kočkou a člověkem, čemuž ostatně naznačuje obnovená obliba v jejich šlechtění. Právě to mohlo vést k výrazně vyššímu riziku nákazy. Celá otázka ale pořád zůstává otevřená.

Zdroj: C Ottoni, W Van Neer, B De Cupere, … & E-M Geigl (2017): The palaeogenetics of cat dispersal in the ancient world. Nature Ecology & Evolution, 1.

O problému chovu kočky v antice se mnoho nového můžete dozvědět také v přednášce Zdeňka Kratochvíla z cyklu Biologických čtvrtků ve Viničné!

Facebook Comments