Budou jednou lidé nesmrtelní, nebo už narazili na limit 115 let? Bouře mezi výzkumníky dlouhověkosti neutichá.

Autor: Jan Toman

Neklidné vody výzkumu dlouhověkosti minulý rok rozbouřil článek, který argumentoval, že lidé již dosáhli maximálního limitu dožití oscilujícího kolem 115 let. Odpůrci studie a optimisté ohledně možností lidského dožití ovšem vyrazili do protiútoku a dokládají, že z dat nic podobného nevyplývá.

Nejvyšší věk dožití osoby v daném roce vs. rok. Ať už se to má s prodlužování věku jakkoli, interpretace dat zásadně závisí na zvolené metodě statistické analýzy. Podle některých modelů stále stoupá, další indikují dosažení určité maximální úrovně. Stačí ale mírně změnit nastavení analýzy a můžeme dojít i k paradoxnímu závěru, že v posledních letech začal nejvyšší věk dožití klesat. Podle Hughes & Hekimi, 2017.

V průběhu dvacátého století postupně vykrystalizoval názor, že prodlužování lidského věku nic nestojí v cestě. Vlivem lepší zdravotní péče, snížení novorozenecké úmrtnosti a zvýšení životního standardu se na celém světě začala prodlužovat průměrná doba dožití. V některých zemích už dnes přesáhla 85 let, hypotetické maximum navrhované některými dřívějšími výzkumníky. Počet opravdu starých lidí, takových, jejichž věk přesáhl 110 let, se ale zvyšuje jen velmi pomalu. Jak argumentovala minulý rok trojice amerických vědců v odborném žurnálu Nature, podle dostupných údajů dokonce počet takto „ultrastarých“ lidí zhruba od roku 1995 již dále nestoupá. Lidé jakožto druh možná narazili na strop svého dožití dosažitelný technikami klasické medicíny. Dvojice kanadských výzkumníků ale nedávno vyrazila na zteč proti hlavním bodům provokativního výzkumu. Pochybné je podle nich na článku úplně všechno od datového souboru až po interpretaci výsledků. Stejně dobře z něj podle nich můžeme odečíst další neomezené zvyšování lidského věku…

V každém případě je jasné, že lidé nemají maximální dosažitelný věk nějakým způsobem „naprogramovaný“ v genech. Smrt se nevyvinula, jak naznačují některé dnes již historické teorie, jako adaptace zvyšující na úkor jedince vyhlídky celého druhu. Spíše jde o vedlejší důsledek principu „něco za něco“, se kterým se tak často setkáváme v živé přírodě. Organismy si musí „vybrat“ (ve skutečnosti to za ně činí přirozený výběr, ale takto se nám o celém fenoménu bude mluvit lépe), zda své zdroje investují do údržby těla, růstu, nebo rozmnožování. Maximalizovat přitom nikdy nelze všechno. Jedinci, kteří by dokonale udržovali své orgánové soustavy, mohou teoreticky žít věčně. V našem slzavém údolí na ně však každou chvíli může skočit nějaký predátor nebo parazit, o možné smrti hladem či v důsledku změny prostředí nemluvě. Dlouhodobě jsou tak daleko úspěšnější jejich „kolegové“, kteří do údržby dávají jen část zdrojů, ale relativně rychle vyrostou a rozmnoží se. Nemluvě o tom, že se v průběhu evoluce mohou lehce hromadit mutace zvyšující zdatnost jedince v mládí, kdy má největší šanci rozmnožit se, na úkor jeho životaschopnosti ve stáří.

S opotřebováním orgánů, a v blízké budoucnosti patrně také s „nezbednými“ geny, si dokáže do určité míry poradit medicína. Léky snižujícími hladinu cholesterolu počínaje a transplantacemi konče se lékařům daří prodlužovat průměrný věk lidského dožití. Jak je to ale se zmíněným absolutním limitem?

Američtí výzkumníci ve svém článku argumentovali, že se v průběhu dvacátého století výrazně zvyšovala naděje na dožití sedmdesátky až devadesátky. Naděje, že se člověk dožije více než 110 let ovšem zůstává zhruba od 80. let stejná. Co je ale ještě zajímavější, maximální zaznamenaný věk dožití v jednotlivých letech vykazoval do roku 1995 rostoucí trend. Od poloviny devadesátých let ale stagnuje či dokonce spíše klesá. Podobně navíc vyznívá i trend u druhého až pátého nejvyššího zaznamenaného věku dožití.

S takovouto interpretací dat však silně nesouhlasí řada odborníků. Naposledy dvojice kanadských badatelů, jejichž polemika s autory původního článku se dokonce dostala na stránky stejného žurnálu, kde byla publikována původní studie. Kanaďané namítají, že z dat nelze spolehlivě usuzovat na existenci nějakého limitu, jehož dosažení se lidstvo mělo přiblížit. Stačí zvolit trochu jiné parametry modelu a stejná data nám již neumožňují rozlišit mezi tím, zda svědčí pro další růst lidské dlouhověkosti, nebo ne. Podobná zpomalení nárůstu maximálního dosaženého věku navíc nejsou ničím výjimečným. Srovnatelnou mezeru bychom mohli najít například v letech 1968 až 1980. S ohledem na to je zvlášť krkolomný důvod, proč autoři původní studie zvolili za bod zlomu zrovna rok 1995. Podle všeho tomu totiž bylo čistě z důvodu, že se v něm opticky začal trend lámat. Pokud ale nárůst vykazuje podobné výkyvy často, nemusí nynější zpomalení z dlouhodobého hlediska nic znamenat. Pokud data nerozlomíme napůl a místo toho je proložíme jednou trochu složitější funkcí, to, jak na data sedne, se prokazatelně neliší od přímočarého trendu zvyšování. V neposlední řadě mohlo výsledky ovlivnit sestavování datového souboru. Údaje ze všech zkoumaných zemí v něm nezačínají od začátku, ale postupně přibývají. „Zlomy“ v trendu tak mohou odrážet spíše demografická, genetická a lékařská specifika jednotlivých právě přidaných zemí než celosvětový trend.
Autoři původní studie samozřejmě útok odvrací tvrzením, že jejich postup byl zcela v pořádku. Celý spor ale dobře ilustruje nejistotu ohledně možností lidského dožití. Prakticky jisté je, že s radikálně novými prostředky – mistrnými genovými manipulacemi, transplantacemi personalizovaných či imunitní reakci nevyvolávajících orgánů, nebo dokonce přenosem mysli do počítače – mohou lidé překročit jakýkoli biologický práh. Zda ovšem mohou zásadně prodloužit maximální naději na dožití moderní dietetické poznatky, léky a diagnostické či operační metody, nebo je na postupné, propojené a mnohoúrovňové selhávání opotřebovaných orgánových soustav současná úroveň medicíny krátká, to ukáží až další léta.

Zdroj: BG Hughes, S Hekimi (2017): Many possible maximum lifespan trajectories. Nature, 546.

Facebook Comments